portrét

10 sezon, 228 gólů,
30 hattricků, návrat do ligy
a dva mistrovské tituly

Aktivně se podílel na zisku prvního titulu mistrů světa pro Československo v roce 1947. Na konci dekády dal ale pražskému LTC vale, a pomocnou ruku podává tápající Spartě. Z postu vůdčí osobnosti, středního útočníka a neformálního trenéra, jí vyvedl z nižší soutěže zpátky mezi elitu. Spoluhráče stmelil v partu kamarádů, bavící se na ledě i mimo něj. Například bláznivými divadelními kousky s dobrovolníky. A v rámci odreagování před vrcholem sezony ji jako správný šéf vyvezl i na památná soustředění do Vysokých Tater. Důsledek? Dva roky po sobě mistrovský titul! Ve chvílích volna, třeba cestou ve vlaku z jednoho konce republiky na druhý, hrál s chutí mariáš, a strašně nerad prohrával. Nejen v kartách, ale především na ledě, kde ho proslavil jak smrtící bekhend, tak neodmyslitelný módní doplněk, šála kolem krku, s níž si chránil choulostivou šíji před ztuhnutím.

     Vladimír Zábrodský, řečený „Vovka“, se narodil 7. března 1923 jen malý kousek od pražské Štvanice. Odmalička byl veden k aktivnímu pohybu. Bruslit začal v pěti letech, s hokejkou si rozuměl od sedmi, a když oslavil deváté narozeniny, poprvé oblékl dres LTC.
     Nekouzlil však pouze na bruslích, ale také s tenisovou raketou v ruce. A jak! Byl to absolutní talent. V bílém sportu nás reprezentoval ve třech ročnících slavného Davisova poháru v letech 1948, 1955 a 1956.
     Ale v hokeji se proslavil ještě víc. Vysokou výkonnost si udržel i proto, že přísně dbal na životosprávu. Místo knedlíků upřednostňoval zeleninu a ovoce, nekouřil, ba ani nepil alkohol. Skleničku vína si dal opravdu výjimečně.
     Jenže individualita plná rozporů byla trnem v oku vládnoucí garnituře nového společenského zřízení, které se v našich zemích zformovalo po komunistickém puči v únoru 1948. Osobnost, hanlivě označovaná za primadonu, nemístně hýčkanou za kapitalistické éry, se navíc v roce 1950 stala ještě tajemnější poté, co ve vykonstruovaném procesu velezrady bylo jádro národního mužstva, zasažené na nejcitlivějším místě zákazem vycestovat za obhajobou dvou světových titulů do Londýna, uvězněno. S výjimkou kapitána reprezentace, Vladimíra Zábrodského!
     O tom, proč se tak stalo, se vedly diskuze po pět desetiletí. A bez relevantního výsledku. Vždyť zatím, co ostatní byli smeteni z ledové plochy

do uranových dolů, on zůstal na svobodě a mohl i nadále bavit diváky hokejovými kousky. V očích méně šťastných spoluhráčů i nemalé části veřejnosti upadl v podezření.
     Trestu neunikl až o deset let později, kdy stejně jako Jiří Hanzl či dalších devět hráčů sparťanského kádru byl zapleten do aféry kolem sjednaných sázek. Tím ostatně skončilo i jeho jinak úspěšné působení ve službách Sparty. A to přesto, že hned na začátku musel oželet oblíbenou desítku na zádech, kterou vlastnil Cee, a jako náhradu zvolil nezvyklé číslo patnáct.
     Za Spartu odehrál deset sezón, tu první v nižší soutěži. Mezi elitou nastoupil do 168 utkání, v nichž nastřílel úctyhodných 226 branek. A na čele nejlepších střelců klubové historie vydržel až do chvíle, než ho v sezoně 1973/74 přeskočil Jan „Gusta“ Havel. Těžko se ale budou překonávat jiné jeho rekordy – 30 sparťanských hattricků a ligové maximum, osm branek v rámci drtivého vítězství nad týmem Kladna 12:0, v utkání, které se hrálo 3. prosince 1952. O tři roky později v Českých Budějovicích zmrazil domácí tým v rozpětí jedné minuty třemi góly při sparťanském oslabení!
     A v sezoně 1954/55 vytvořil jiný úžasný rekord – deset utkání v řadě skóroval! Hlavní zbraní „Vovky“ Zábrodského byla netradiční bekhendová střela a předvídavost. Během sparťanského angažmá se stal třikrát králem ligových kanonýrů, celkově šestkrát. Recept na góly? Když najížděl v sólovém úniku, vybíral ze dvou základních možností. Pokud byl brankář pravák, poslal mu

puk kolem hokejky. Pokud vytušil, že s tím počítá, udělal kličku a kotouč zavěsil do sítě z druhé strany. V případě, že se rozhodl pro přihrávku, dostávali se do vyložených šancí i jeho s léty se obměňující spoluhráči. Zpočátku nastupoval v útoku s křídly Kusem a Veckem, později s dvojicí Pospíšil – Jan Hanzl a nakonec Bukač – Charouzd. A krátce i s Roziňákem a Konopáskem. Na týmu, s nímž jako první v našich zemích cílevědomě nacvičoval využití přesilových her, a který pod jeho taktovkou získal v letech 1953 a 1954 první dva tituly, si nejvíce vážil, že se jednalo o semknutý kolektiv, jenž i přes dílčí individuální nedostatky dokázal porážet uměle vytvořená, a všemožně preferovaná vojenská mužstva.
     Po vlastním „vyhnanství“ v ostravských dolech, kam byl v rámci trestu za účast na sázkařské aféře odeslán, se po třech letech vrátil do hlavního města a ještě další dvě zimy vypomáhal v pražských Bohemians. Od vitálního čtyřicátníka se měl co naučit i mladíček, a další z budoucích sparťanských legend, Jiří Kochta.
     V létě 1965 se Vladimír Zábrodský nevrátil s celou rodinou ze zahraniční dovolené, a od té doby žije ve švédském Stockholmu.
     Světový ani český hokej však na legendárního útočníka nezapomněl. Nejdříve byl v roce 1997 zařazen do Síně slávy mezinárodní hokejové federace IIHF a v rámci oslav 100 let od založení Sparty také do historického týmu největších sparťanských hvězd.

Autor: David Soeldner