portrét

Nejdříve brankář, poté trenérský mág s kocourem na rameni ověnčený titulem

Ačkoliv patřil mezi elitu ligových strážců hokejové svatyně, jeho legenda se začala psát až poté, co odložil těžkou brankářskou výstroj a postavil se na střídačku za hráče, jako trenér. Od všech vyžadoval precizní přístupk k tréninku. Maximální nasazení v utkání. A zřetelnou sounáležitost k týmu. Pak se mohlo i prohrát. Nepoužíval však metodu biče, řídil se rozumem a uměl analyzovat chyby. Občas mu pomohla intuice anebo štěstí. Nikdy ale neopomíjel psychologickou přípravu, vytvářející dynamiku mužstva a vnitřní vztahy. Dokázal jí odlehčit třeba tím, že si na rameno posadil černého kocoura, jehož měli v polovině 80. let ve Spartě pro štěstí, a cestovali s ním po republice. Hráče jeho metody, kterými změnil zaběhnutý stereotyp ve vztahu s trenéry, oslovil. Na ledě se vydávali ze všech sil, bojovali za něj, a kdyby to bylo nutné, snad by i ten puk „sežrali“.

     Pavel Wohl se narodil v Praze 5. ledna 1942 do početné rodiny. Od dětství byl oblíbený mezi kamarády jako veselý, byť postavou drobný společník, který zesílil až s časem a vysloužil si první přezdívku – „Pupíček“. Ačkoliv ho k aktivnímu pohybu nikdo cíleně nenasměroval, projevil se jako zanícený sportovní samorost s vrozeným talentem, nejlépe patrným v kopané, tenisu a především, ledním hokeji. U posledního sportu zůstal nejdéle. Mladý brankář pocitvě trénoval, hrál, a návdavkem zdárně dokončil fakultu tělesné výchovy a sportu Karlovy univerzity. Mezi třemi tyčemi působil elegantně. Byl totiž stylovým gólmanem s velmi dobrým bruslením, zbytečně nepadajícím na zem. Dobře pracoval s holí a často se pokoušel i o riskantní rozehrání kotouče. A další zajímavost – ještě s Dzurillou a Vojtou se inspiroval u brněnského Nadrchala a jako první po tomto tuzemském průkopníkovi začali pravidelně používat speciální ochrannou masku přes obličej.
     Do Sparty přestoupil z Tatry Smíchov před sezonou 1960/61, kdy bylo mužstvo zdecimováno v důsledku sázkařské aféry. Poté si odsloužil dva roky na vojně v jihlavské Dukle a v pražském klubu pokračoval nepřetržitě od podzimu 1963 do jara 1972. Během třinácti let nastoupil zhruba

k 370 utkáním, z toho asi 250 ve sparťanských barvách. Bohužel, zejména u brankářů jsou statistiky z tohoto období nepřesné a nekompletní. Jedno je však jisté. Víc utkání za Spartu odchytal pouze Petr Bříza! Devětkrát udržel Pavel Wohl čisté konto, nejčastěji proti Brnu a Gottwaldovu, shodně třikrát. A s čistým štítem dokončil už premiérové vystoupení mezi sparťany 12. října 1960, právě při drtivém vítězství nad gottwaldovskými „ševci“ v poměru 14:0.
     Mnohem bohatší než kariéra hráčská byla Wohlova dráha přemýšlivého trenéra. Nejdříve působil po dvě sezóny u kormidla druholigového VTŽ Chomutov. A pak natřikrát, vždy po třech sezonách, ve Spartě. Při první štaci jako asistent Luďka Bukače, následně jako hlavní kouč, který vždy postoupil do play off. A položil základy týmu, co až poté, co přijal nabídku na post reprezentačního trenéra – dvakrát bronzového na mistrovství světa – vybojoval pro hlavní město první titul po 36 letech.
     Euforických pocitů z vítězství si osobně užil až v roce 1993 po zisku posledního federálního prvenství. Parádní reklamu české trenérské škole udělal i v sousedním Německu. S mužstvem SB Rosenheim získal dva tituly, přidal dvě ocenění pro trenéra roku a zároveň historický úspěch

německého klubového hokeje. Postup do finále prestižního PMEZ. Také doma je v anketě trenér roku dvakrát první. Nikdy si ale zásluhy nepřisvojil sám pro sebe, pokaždé připisoval úspěch týmové hře a celému mužstvu, jeho nasazení, disciplíně, a pochválit dokázal i nehrající náhradníky.
     I na pátý pokus dovedl Pavel Wohl sparťanské hokejisty do play off. V sezoně 1993/94 souběžně z pozice prezidenta klubu – obhájci titulu však v semifinále překvapivě ztroskotali na Pardubicích. A po špatném vstupu do druhého ročníku samostatné české extraligy předčasně opustil obě významné funkce, a zároveň přerušil prakticky veškeré vazby na tuzemský hokej. Nejen ten sparťanský. Jenže ani odchod do ústraní nic nezměnil na hluboké stopě, kterou po sobě zanechal.
     Stojí za zmínku, že právě on přivedl do hokejové branky i mladšího kamaráda ze Žižkova, Jiřího Holečka. A jako trenér? Vlídný, a přitom náročný a zásadový? Získal si respekt a uznání i těch hráčů, s nimiž se potkal jen opravdu krátce. K trenérskému odkazu komunikativního „demokrata“ Pavla Wohla a jeho filozofii se dodnes hlásí řada následovníků. Namátkou, Rostislav Vlach nebo Vladimír Růžička.

Autor: David Soeldner