portrét

Trenérské rekordy Sparty: tři tituly,
10 sezon, 530 resp.
416 utkání,
238 vítězných

Z náboru sparťanských žáčků ho jako jedenáctiletého poslali s nepořízenou. On se ale do klubu velkou oklikou vrátil – jako nejúspěšnější trenér v jeho historii! Filozofii a metodiku čerpal už jako hráč Dukly u šéfů jihlavské střídačky, Pitnera a Neveselého. Pochopil, že pokud trenér něco vyžaduje, sám musí jít příkladem. Nesmí dělat to, co u hokejistů odmítá. Ovlivnily ho i metody Wohla a Bukače. Kopírovat však nikoho nechtěl. Hledal a našel vlastní styl. Směrem k hráčům být otevřený. Říct jim, co si myslí a jako správný diplomat zase naslouchat. I tomu, jak se jim daří mimo led, jaké problémy je provází v soukromém životě. A proto se vyprávělo, že je příliš hodný. To však bylo pouhé zdání. I on dokázal zakřičet a v hraničních momentech být nepříjemný. Snad jako každý měl ale mnohem radši pocity radostné, zejména ty vítězné. Ve Spartě, která ho jako malého nechtěla, protože neuměl přešlapovat na levou stranu, si jich i po posledním utkání sezony ve finále play off užíval třikrát!

     František Výborný se narodil 15. srpna 1953 v Jirnech u Prahy a v mládí běhal po trávě za mičudou a v zimě spěchal na ledě za pukem. Zatím, co ve fotbale o něj v dorostu projevila zájem Dukla i Sparta – klub jeho srdce – s hokejem to měl složitější. Dovednosti z rybníku u ní nestačily a na druhý pokus raději zamířil na nábor Motorletu, kde uspěl, a ve starších žácích vyválčil titul přeborníka Prahy. Sparťanská vášeň se přetransformovala jen do dárku od dědečka. Permanentky, na kterou potají, aby se kamarádi z oddílu nehněvali, chodil do Sportovní haly fandit.
     Na jaře 1972 narukoval do Jihlavy na vojnu a strávil tam na postu levého křídla třináct sezón. O to, že sparťanské odloučení bude trvat dál, se už přičinil sám. Pokud ho jako žáčka nechtěla Sparta, v dospělosti ji zase přehlížel on. S koncem základní vojenské služby odmítl první nabídku na přestup s tím, že raději zůstane u špičkového týmu na Vysočině. Dobře udělal. S Duklou získal pět ligových titulů a ve 485 utkáních nastřílel 147 gólů. V roce 1985 však řekl „ne“ i podruhé, a v pouhých dvaatřiceti letech ukončil kariéru. To proto, aby mohl naplno rozvíjet talent u svého syna Davida, a tím pádem přijal trenérský post v Mladé Boleslavi.
     Také další kroky Františka Výborného ve městě automobilů, následně v Motorletu a nakonec – konečně – i ve Spartě vedly k mládeži. Nejdříve převzal sparťanské juniory. Pak ale, na podzim 1994, byl nečekaně a direktivně dosazen na post hlavního trenéra extraligového áčka, propadnuvšího se po tragickém startu až na poslední místo v tabulce.

     Nelehké výzvy se nezalekl. Ačkoliv postup do play off nezachránil, do kádru zapracoval mladé tváře a nahodil kostru týmu, který už o rok později aspiroval na titul a dost nečekaně zkolaboval v semifinále s Litvínovem. Třetí místo bylo prezentováno jako neúspěch. Vedení klubu oslovilo jiné trenéry a Výborný se vypravil do slovinské Jesenice, kde si vysloužil skvělou pověst a důvěru, podtrženou tím, že o deset let později dirigoval ze střídačky i reprezentační mužstvo Slovinska na mistrovství světa.
     Do Sparty se vrátil na podzim 1998, s tím, že bude k ruce slovenskému kolegovi Šuplerovi, posléze Pavlu Richterovi. A i po jeho odvolání opět uchopil trenérské žezlo sám. Z Berouna si za asistenta přizval Pavla Hynka a splnil se mu další sen. Titul se Spartou, návdavkem na úkor Vsetína. A to ještě jedinou a vítěznou branku posledního zápasu zařídil syn David. Mezi šťastnými hráči pak křepčil i jeho současný zeť, Jaroslav Hlinka. Dokonalý rodinný triumf.
     Pokud by díky následkům nepříjemného a nepříliš častého onemocnění, zvaného alopecie, nepřišel už před lety o všechny vlasy, možná by je poztrácel v následující sezoně, kdy obhájci titulu klopýtali extraligou víc, než bylo zdrávo. Na podzim došlo na střídačce k veletoči, který ho přiměl k úvahám o dobrovolném odchodu ze Sparty.
     Na post hlavního kouče byl jmenován Miloš Říha s tím, že si Výborného s Hynkem ponechá za asistenty. Všeobecná nervozita se ale stále zvyšovala, lepší výsledky se nedostavily a Říha byl vbrzku odejit.

     Omilostněný tandem původních trenérů to dotáhl až do finále. Znechucen z událostí minulých týdnů i s ohledem na konec smlouvy, však Výborný změnil působiště a věřil, že do Sparty se nevrátí. Přepočítal se. Postupně působil na střídačkách Havířova, Litvínova, Pardubic a opět ve Slovinsku, ale po dalším z tradičních podzimních zemětřesení mu Sparta dala důvěru do třetice. S novým asistentem Marianem Jelínkem dokázal kvalitní, ale psychicky rozklížené mužstvo, zresuscitovat během prosincového Spengler Cupu. Zejména psychicky. Přesto nevěřil, že sezona skončí úspěchem. A pohádkovým. Vždyť ke konci základní části se zranil kanonýr Ton, jediný útočník schopný střílet góly snad každé utkání. Naštěstí, Bříza chytal excelentně dál a později na jeho výkony navázali Hlinka, Vykoukal, Pilař i ti ostatní. Bezmála každý tajil před soupeři nějaké poranění. „Lazaret“ trenéra Výborného však prokázal ohromnou vůli a otáčel klíčová utkání. Jak se Zlínem, tak opakovaně ve finále play off 2006 s městským rivalem ze Slavie. Podobně jako o rok později při obhajobě titulu proti Pardubicím.
     A když ke třem zlatým sparťanským medailím z extraligy připočteme jedno „stříbrné“ finále a druhá místa v Evropské lize (2000) či prestižním turnaji Super Six v Petrohradu (2008), dojdeme k bezkonkurenčně nejlepší trenérské bilanci v dějinách klubu. Ve Spartě působil František Výborný deset sezon. V osmi z nich, během 416 utkání, z toho 238 vítězných, jako hlavní kouč. A dalších 114 si do osobní bilance připsal jako asistent.

Autor: David Soeldner