portrét

Dobrovolný koníček
a šest titulů
pro dobrou duši
sparťanské kabiny

    Nevyzpytatelné jsou cesty osudu. Těžko ho mohlo napadnout, když jako student a řadový fanoušek na přelomu 60. a 70. let minulého století chodil „na Spartu“, že právě on bude mít tu čest a právo, postavit se jednou s hokejkou v ruce uprostřed propocené sparťanské kabiny ve Sportovní hale v Holešovicích, a o stůl s ní rituálně vyklepávat rytmus pro vítězný chorál. Ačkoliv ho nikdy a nikde nebudou uvádět na soupisce v kolonce vyhrazené pro hráče nebo jako trenéra. Přesto se jeden malý hráč, jeho vlastní syn, a trenér mládeže Bohumil Šmerda, postarali, že se vlastně „dobrovolně“ proměnil na neodmyslitelnou součást extraligového A-týmu, se kterým z postu vedoucího mužstva oslavil všechny novodobé mistrovské tituly!

    Z maximální blízkosti najednou sledoval specifika hokejového života na nejvyšší úrovni, která jsou vnímána jinak z hlediště, a jinak od ledové plochy. Například, neustále narůstající nevraživost vůči Spartě a Praze ze strany soupeřů a jejich fanoušků, a než došlo na dělení společného státu, na komplexně vyhrocená utkání s kluby ze Slovenska. Pokud se na střídačce občas muselo šermovat hokejkami, aby se umravnili největší křiklouni, on byl vždy ukázkou stoicky klidné přátelské povahy. Přímo ideální pro činnost, kterou ve Spartě vykonával.
    Po tři desetiletí působil v roli vedoucího mužstva a prošel všemi věkovými kategoriemi, než v roce 1987 zakotvil u seniorského „áčka“. Nepřímo se o to zasloužil jeho syn. Jak? Když mu bylo pět a ve třiasedmdesátém začínal ve sparťanské přípravce, neuniklo mládežnickému trenérovi Šmerhovi, že Jaroslav Velechovský senior nevynechá snad jediný trénink. A vyzval ho k ryze dobrovolné spolupráci při jejich organizování. Nejdříve v civilu, poté i na ledě, s ohledem na velký počet do hokeje natěšených dětí.
    I když se pak trenéři měnili a ratolesti kvapem rostly, spolupráce se prodlužovala až do staršího dorostu. A jednoho dne přišel zlomový okamžik. Tým dospělých se připravoval na dlouhou cestu do Bratislavy. Tehdejší vedoucí mužstva ale onemocněl a sekretář oddílu Miroslav Kuneš mu zavolal, jestli by za něj nezaskočil. Zkušenosti už měl a také v očích hráčů nebyl neznámou tváří. Proto souhlasil. Odjel – a pak jezdil stále častěji. Nové hobby ovšem ještě dlouho doplňovalo civilní zaměstnání, než se časově náročný koníček proměnil v hlavní a jediný pracovní poměr. Samozřejmě ve Spartě a pro Spartu. Nic jiného by ho ani ve snu nenapadlo.
    Oficiálně získal dohled nad registračními průkazy, zajišťováním dopravy, stravováním či ubytováním. Zkrátka – nad veškerým servisem extraligového týmu a vyřizováním formalit každého dílčího utkání. Občas se neřešily jen problémy s výstrojí. Pomocnou ruku bylo třeba přiložit při vyřizování osobních záležitostí, když se něco rozbilo a muselo přišít nebo opravit. Během zápasů pak zodpovědně maloval čárky a kolečka na papír, což až do celkem nedávné elektronizace byl vlastně jediný způsob zápisu statistických údajů ze hry. Vedl si v něm mimo jiné úspěšnost útočníků Sparty na vhazování, aby ve chvíli, pokud se na něj s prosbou o radu obrátí trenéři, mohl poradit, kdo je na tom v daný okamžik na buly nejlépe.
    Jaroslav Velechovský si vždy zakládal na tom, aby hráčům zajistil identický servis. Ať už šlo o staršího barda nebo teprve se rozkoukávajícího mladíka. Po lidské stránce přál těm starším, o nichž se potichu a někdy i nahlas mluvilo, že už mají skončit – aby se ještě jednou prosadili, a ukázali, co v nich stále dřímá. Těm mladým zase držel palce, aby se předvedli a v prvním týmu pevně uchytili. Sám pak býval vtažen do hry natolik, že kolikrát snad ani nevnímal, co se děje kolem v ochozech.
    I éra velkého srdcaře, jehož postávání na sparťanské střídačce brali fanoušci za neměnnou konstantu, ale nemohla trvat věčně. Jako vedoucí mužstva zažil šest sparťanských titulů z osmi. Za největší zážitek považoval ten porevoluční, na jaře 1990 s trenéry Pavlem Wohlem a Josefem Horešovským. Jeho svědomitá služba skončila o třiadvacet let později. A teď už zase dělá to, co na začátku. Chodí na domácí utkání, od roku 2015 do vysočanské O2 areny, a o přestávce s přáteli, mnohdy bývalými hráči, diskutuje, jak to jejich následovníkům a celému mužstvu jde.

Autor: David Soeldner