portrét

Se Spartou patnáct sezon, jeden titul
a čtyři roky
jako kapitán

Když se čtvrtého února 1953 pral se svojí „Spartou“ o její historicky první mistrovský titul, pouhé dva roky poté, co jí pomáhal i na první a poslední cestě vzhůru z nižší soutěže, nejdříve mu bylo do breku. A bál se, jak moc ho asi velký „šéf“ Vovka Zábrodský seřve. Vždyť v utkání s Vítkovicemi nezkrotil mladický temperament, během prvních deseti minut byl třikrát na trestné lavici, a jeho vyloučení soupeř potrestal dvěma góly. Pak ale jednou přesnou trefou do černého napomohl k vítěznému obratu svého týmu, a smál se i poté, co Spartak Sokolovo finálový turnaj v Ostravě vyhrál. Kariéra zadáka s číslem tři nabrala na otáčkách. A to přesto, že se nedokázal oprostit od velkého nešvaru – trvalé lásky k cigaretovému dýmu.

     František Tikal se narodil 18. července 1933 ve Včelné u Českých Budějovic a první hokejové krůčky učinil jako desetiletý v SK Podolí. Když mu bylo šestnáct, objevil se na pražské Štvanici s tím, že chce hrát za I. ČLTK. Ale trenéři mu ukázali dveře s tvrzením, že neumí bruslit. A tak hbitě zaklepal na ty vedlejší, od kabiny, kde měl sparťanský dorost na povel v budoucnu slavný spisovatel Ota Pavel. Ten ho s ohledem na urostlou postavu poslal nikoliv za dveře, ale do obrany!
     Láska k hokeji přebíjela všechny překážky. Vždyť trénink až do chvíle, co dosáhl plnoletosti, a byl přeřazen do „áčka“ Sparty, pilujícího formu během pozdně večerních soustředění, začínal v půl páté ráno! A jen co odložil brusle, spěchal ze všech sil do práce až na Staré Město.
     Další problémy mu nechtěně způsobili otec s bratrem, když emigorvali do daleké Austrálie. Díky tomu měl v kádrových materiálech kaňku a jen shodou šťastných náhod neskončil na vojně u jednotek PTP, literaturou proslavených „Černých baronů“.

     Ačkoliv už ve dvaceti patřil mezi naše nejlepší obránce, do národního mužstva byl s ohledem na „politickou nespolehlivost“ nominován teprve v sezóně 1955/56. Pouze na domácí utkání. A rovněž první světový šampionát měl tak nějak za humny – v Moskvě.
     Přehnaná omezení však s časem skončila a Tikal se zúčastnil devíti vrcholných turnajů, včetně dvou zimních olympiád. Patřil k výrazným oporám a na mistrovstvích světa 1964 a 1965 byl vyhlášen nejlepším obráncem. To, čeho se režim tolik obával, se přesto stalo skutečností. Ke kontaktu s rodinou došlo a přímo na ledové ploše! Proti bratru Zdeňkovi, hájícímu barvy exotické Austrálie, nastoupil František Tikal během olympijského turnaje ve Squaw Valley v roce 1960. A při tvrdém střetu u mantinelu mu zlomil ruku! Samozřejmě nechtěně.
     Ota Pavel, který Františka do světa velkého hokeje ze sparťanského dorostu osobně vypustil, pak na základě neobvyklého setkání i jeho důsledků napsal jednu ze svých krásných povídek (Bráchové).

     Velkého uznání se Tikal, nikoliv náhodou přezdívaný „Mrkavka“, dočkal i po skončení kariéry – během světového šampionátu 2004 v Praze, kdy ho uvedli do Síně slávy Mezinárodní hokejové federace IIHF.
     V lize sehrál na 370 utkání a nastřílel osmdesát gólů. Říká se, že jako první u nás začal s odvážným blokováním střel vlastním tělem. Vysoké rány chytal na prsa, nízké tlumil skluzem. Pověstná byla rovněž Tikalova protisměrná klička u zadního mantinelu. Zpočátku neznal jiné východisko, jak se uvolnit za brankou, později se to změnilo v cílený, pro soupeře překvapivý záměr. I když tvrdil, že byl na defenzívu a do útoku se hrnul jen parťák z obrany Karel Gut, během patnácti sezon za Spartu zaznamenal 71 gólů. Víc už jich v pražském klubu z obránců nastříleli jen Gut a Masopust, stejný počet Vykoukal s Jaroslavem Nedvědem. V období 1964 až 1968 vykonával funkci sparťanského kapitána. A v lednu 2004, v rámci oslav sta let od založení hokejové Sparty, byl zvolen do historického All stars týmu. František Tikal nás navždy opustil 10. srpna 2008.

Autor: David Soeldner