portrét

12 sezon ve Spartě, 42 gólů a tři tituly za černou defenzivní práci

Kdo se bojí, nesmí do lesa, natož mezi mantinely, otřásající se při nelítostných bitvách o ligové body. On strach měl. Naštěstí pouze z létání vysoko nad oblaky, s nímž si vytrpěl během angažmá v exotickém Japonsku. Nikdy se ale nebál v souvislostech, pro profesi hokejisty nejdůležitějších. Nerozklepal se – tak, jako někteří z neúspěšných spoluhráčů zvenčí – z tlaku, působícího na tým s trikolórou a velkým „S“ ze strany vlastních i cizích fanoušků, médií, či nadřízených. Vždyť byl sparťanem od malička! Ostychem netrpěl ani v tom, vzít si slovo, pozvednout hlas, a vyjádřit se k problémům, které se řeší, uzamčeny před veřejností, za dveřmi hokejové kabiny. Patřil do tzv. sparťanského jádra, utvářejícího se od počátku 90. let minulého století, jemuž výsledky i herní projev nebyly lhostejné, a zaujetí pro správnou věc nezůstalo bez odměny. Ačkoliv získal s klubem tři extraligové tituly, zdánlivě nevyčníval. Celkem logicky. V obraně jako defenzivní zadák přispíval k vítěznému tažení nedoceněnou, na první pohled neviditelnou, ale poctivou prací.

     Pavel Šrek se narodil 17. prosince 1967 a na bruslích si to vyzkoušel poprvé v pěti letech, kdy ho na pověstnou štvanickou „nudli“ přivedl táta. Dodnes je mu za to vděčný. Intuitivně rozpoznal, že hokej bude pro něj to pravé. Krizovému období, co se dříve či později postaví do cesty každému, a kdy měl tisíc chutí toho nechat, se nevyhnul. V pubertě, kolem šestnácti, kdy ostatním klukům jen tiše záviděl, jak chodí za povyražením s holkami, a on s báglem hokejové výstroje na trénink. Léčku osudu však překonal. A vztah ke klubu? S tím neotřáslo vůbec nic.
     S výjimkou juniorské sezóny v Opavě, další během vojenské služby v Táboře, kde si zahrál i s budoucím arcirivalem Jirkou Dopitou (a dvou pozdějších zastávek v Plzni), celou kariéru na nejvyšší úrovni prožil v pražských Holešovicích. A když se po sametové revoluci rozpadl tehdejší mistrovský kádr jako domek z karet, neboť opory se rozprchly na zahraniční angažmá, a veteráni jako Hajdušek s Vlčkem už dávno předtím uložili výstroj na zasloužený odpočinek, dveře dokořán mělo perspektivní mládí.
     A Pavlovi se splnil odvěký sen. Stal se hráčem prvního mužstva Sparty! V nováčkovské sezoně 1990/91 dokonce nastoupil do všech 52 utkání základní části. Něco takového se mu s ohledem na častá zranění podařilo už jen dvakrát. Jinak by jistě odehrál víc, než 560 utkání (včetně 98 v play off), což ho i tak řadí na konec první desítky hráčů s největším počtem startů za pražský klub.

     Zároveň nastřádal 522 trestných minut, což je v historickém kontextu nejen osmá pozice, ale i důkaz herního stylu tvrdého a neústupného, byť striktně defenzivního zadáka, který se s přibývajícím věkem a zkušenostmi častěji než v mládí prosazoval i jako střelec. Většinou z přesilovky či z nacvičeného, lépe řečeno, na tréninku nadrilovaného signálu. Jeho sparťanský účet se uzavřel na 42 gólech. Ačkoliv v nejsledovanějších statistikách nevyčníval, a po celou dobu stál mimo hlavní mediální proud, necítil se nedoceněný. Naopak. Být tahačem vody, hráčem pro tým? To ho naplňovalo.
     Stejně jako vědomí, že aktivně asistoval u nejzářivější „šestiletky“ v historii klubu. Vždyť od jara 1999 do jara 2004 postoupili sparťané minimálně do semifinále. Dvakrát brali zlato, jednou stříbro a dvakrát bronz. Titulů však mohlo být víc, pokud by ve stejné době nepovstal jako bájný Fénix z popela (a později se zase v prach obrátil) hokejový super tým ze Vsetína, co Šrekovu Spartu připravil jistě o jeden, možná o další dva triumfy. Podobně, jako vzápětí Slavia.
     Všech dvanáct sezon odehrál v rudém dresu s přezdívkou „Švéd“. Vymyslel mu ji David Výborný poté, co ho v akčním filmu identického českého překladu zaujal urostlý a blonďatý, původem – jak jinak – Švéd, Hans alias Dolph Lundgren. S tvrzením, že ho vizuálně i barvou vlasů připomíná. Nic na tom nezměnil ani jiný, tentokrát animovaný hit celosvětového ražení o dobráckém zlobrovi z pohádky, Shrek.

     Zatím, co popichování ve stylu – a vy nejste zelený, pane Šrek? – ustál bez mrknutí oka, během prvního působení na západě Čech zápasil s dosud nepoznaným handicapem. Chvíli mu trvalo, než se vnitřně vypořádal s vědomím, že teď hraje za jiný tým, a že stejně jako ve Spartě proti neznámým soupeřům, teď musí chodit v osobních soubojích naplno do těla dobrým kamarádům. Nejpikantnější bitva ale na Pavla Šreka čekala na jaře roku 2004, opět ve sparťanských službách. V semifinále play off se postavil přímo proti sousedovi z domu, nyní posile městského rivala, Patriku Martincovi!
     Paradoxně, přes vtipné hecování na dálku skrze televizní rozhovory, to byl právě Martinec, kdo v sedmém rozhodujícím utkání na ledě Sportovní haly zpečetil výhru „sešívaných“ a jejich postup do finále, byť sparťané už v sérii vedli 3:1 na zápasy. A bylo to i hořké loučení Pavla Šreka s kapitolou nadepsanou Sparta, jako hráč. Prvoligová Mladá Boleslav a druholigová Roudnice nad Labem, tak se jmenovaly poslední zastávky v jeho aktivní kariéře.
     Dnes už zase žije Spartou. A dokonce se znovu potkal s Patrikem Martincem. Zatímco ten nastoupil na post sportovního manažera, Pavel Šrek převzal po Jaroslavu Velechovském post vedoucího mužstva. Na rozdíl od předchůdce, po němž zdědil i vyvolávání před skandováním v kabině po vítězných duelech, ho na střídačce nehledejte. Povinností má víc, i funkci video kouče. Zápasy si tak pracovně užívá z tribuny.

Autor: David Soeldner