portrét

Bleskový gól Chomutovu
za 6 sekund.
Třináct sezon.
A také první přilba

Diváci, dorazivší až na poslední chvíli, se ani nestačili usadit na sedačkách, ještě zářících novotou. Někteří byli možná stále v chodbách pod tribunami, když se průchody k nim ozvalo hromové – góóóól! Obrana soupeře v čele s brankářem Weberem asi poklimbávala po dlouhé cestě ze severočeského Chomutova. Jenže urostlý, tehdy třiadvacetiletý centr pražského Spartaku, se s nimi nemazlil. A pouhých 6 sekund od úvodního vhazování rozvlnil síť v brance VTŽ. Psal se 9. říjen 1963 a ti, co přišli a nikde nemeškali, viděli nejrychlejší gól v dějinách klubu. Stále nepřekonaný, jen jednou vyrovnaný. Stalo se tak bez dvou dnů rok poté, co autor rekordního zápisu, osobně, po návratu z povinné služby v jihlavské Dukle, asistoval u ligové premiéry nově otevřené Sportovní haly. V duelu Spartaku Sokolovo a Spartaku ZKL Brno, do kterého chtěl později trochu dramaticky přestoupit. Nepřestoupil. Zůstal. A v dekádě, na jejímž začátku končil Zábrodský, a než se naplno rozzářila hvězda „Gusty“ Havla, se v Praze chodilo na hokej právě na něho. Na středního útočníka s číslem patnáct, oblékajícího sparťanský dres dlouhých třináct sezon.

     Rudolf Šindelář se narodil 20. dubna 1941 v Praze a první dostaveníčko s hokejovým osudem si dal jako žák obecné školy. Bylo mu dvanáct a na štvanické „nudli“ si ho vyhlédl trenér sparťanské mládeže Sajfrýd. Ostatní převyšoval nejen centimetry, ale i strmým růstem výkonnosti. Už v dorosteneckém věku, v pouhých šestnácti letech, si vytáhlý mladík s dlouhými pažemi zahrál s osobnostmi ligového áčka, vedenými z postu hrajícího kouče legendárním Vladimírem Zábrodským.
     Když se v létě 1962 vysvlékl z vojenského sukna, plnými doušky si užíval neskutečné atmosféry, ještě dlouhé měsíce panující v prakticky neustále vyprodané Sportovní hale. Na novinku se jezdili dívat fanoušci přeplněnými autobusy z celé republiky. A už tak bouřlivou kulisu hokejových utkání se mu dařilo tu a tam vyšponovat ještě nějakým tím povedeným kouskem, ostrým střetem, pěknou kličkou, či střelou. Ale za střelce? Za toho se nepovažoval. Spíš za nahrávače.
     Přesto v sedmi po sobě jdoucích sezonách nastřílel přes deset branek. Nejvíce se mu dařilo v sezoně 1964/65, kdy se mezi tyče trefil jednadvacetkrát. Ostatně, málokomu se jako Šindelářovi podařilo ve sparťanských službách nastřádat 136 branek. A zvládl to za menší počet utkání než mnozí následovníci. Nejlepší zápasy?

     Ostravskému VŽKG dal čtyři góly v únoru roku 1967. A 15. října 1968 střídajícím se brankářům Pardubic, Lackému a Crhovi, dokonce pět. Stejně tak, jako dokázal rozbouřit ochozy góly a přihrávkami, však rozbouřil i hladinu nevraživosti mezi hokejovou Prahou a Brnem. Mezi fanoušky a především činovníky klubů, kteří se mezi sebou jako velcí rivalové nemuseli. Očekával přírůstek do rodiny, požadoval větší byt. Ale dostal nenaplněné sliby. V moravské metropoli zavětřili. Dostaneš byt s garáží, a bude i auto! A bez jinak nezbytného ministerského poukazu. Kdo by odolal? Navíc, i do reprezentace je z Brna blíž.
     Sbalil kufry, manželku, dva měsíce trénoval s hráči ZKL, dokonce odjel na společnou dovolenou k Jadranu, jenže funkcionáři cestu přes hradbu nesmiřitelnosti nenašli. Však se v té době prakticky nikdy a nikam nepřestupovalo. Jakoukoliv nabídku protistrana zavrhla. Josef Černý do Prahy za Šindeláře? Nebo Jiřík? Kdepak, na to zapomeňte! Vypukla válka slov a vášní, přiživovaná denním i odborným tiskem, kterou utnul až aktiv zástupců všech ligových oddílů. O karenční přestup, v jehož důsledku by si od hokeje nuceně „odpočinul“ celý dlouhý rok, o ten neměl zájem sám Šindelář. Psychicky vyhrocený stav nevydržel, a raději se vrátil do Prahy. A ejhle, obratem mu přiklepli požadovaný byt. Však i Sparta věděla, že v mnoha směrech pochybila.

     Ale nebyly to jen bleskový gól, či tahanice kolem zamýšleného přestupu z léta roku 1966, jimiž se Rudlof Šindelář zapsal do dějin klubu. Další primát si připsal, když jako první hráč Sparty začal používat ochrannou přilbu na hlavě! Jen co ji nasadil, už ji nesundal. Nijak ho neomezovala, pasovala k jeho stylu. Hrál hodně tvrdě tělem, co rozdal, také schytal. A když bylo pravidly umožněno bodyčekovat po celém kluzišti, cítil se mnohem bezpečněji.
     Přes všechny rekordy a góly se jméno agilního útočníka, kterému po osm let dělal levé křídlo Jiří Adamec, vypařilo z povědomí sportovní veřejnosti. Důvod? Dva přesuny. Když se blížil konec aktivní kariéry, odmítl nastoupit do kovárny v ČKD, kde byl po celou dobu zaměstnán. Tak, jak to za socialismu chodilo, a jako vrcholový sportovec, jen na oko. Doopravdy to dělat ale nechtěl. Zamířil na Slovensko, vrhnul se na trenérskou dráhu a s Popradem na jaře 1981 to dotáhl až do baráže o celostátní ligu. Favorizovanému Brnu svěřenci trenéra Šindeláře podlehli až v pátém rozhodujícím zápase na neutrální půdě o jediný gól.
     Definitivně se ale „vytratil“, když v roce 1985 emigroval. Chtěl být v kontaktu se synem, studujícím v USA na univerzitě. A také pokračovat v práci na střídačce, i když v zahraničí. Trénoval v Rakousku, Itálii a nakonec v Německu, kam už opět dojížděl po návratu do rodného Česka.

Autor: David Soeldner