portrét

Osm sezon
ve Spartě.
A v 38 letech
čtyři góly
do sítě Slovanu!

Byl na vrcholu sil, na strmém, zdánlivě ničím nenarušitelném vzestupu hokejové kariéry. K oddílovému úspěchu, jehož dosáhl pod značkou prvotřídní kvality známé jako LTC Praha, přidal dvě zlaté medaile z mistrovství světa. Jenže ve chvíli, kdy se s kamarády chystal k obhajobě titulu do Londýna, dopadla na ně ruka mocenské zlovůle. Ve vykonstruovaném procesu s hokejovými reprezentanty si vyslechl krutý ortel – deset roků v komunistickém žaláři! Osudová nespravedlnost ho nezlomila. Ani lásku k hokeji tmavá cela nezadusila. Naopak. Po polovině trestu, ve třiatřiceti letech, se vrátil na led i s dalším z odsouzených, Stanislavem Konopáskem, v barvách Sparty! Tak, jak si ho pamatovali. Jako dravé pravé křídlo a neúnavný rváč, drze pronikající do soupeřova obranného pásma se vzpřímenou hlavou. Žádný puk pro něj nebyl ztracený. A běda, pokud mu ho někdo z mladších spoluhráčů přihrál, byť na tréninku, nepřesně. Ve všem vyžadoval preciznost a poctivost, kterou sám odevzdal velké vášni. Lednímu hokeji.

     Václav Roziňák se narodil 7. prosince roku 1922 v pražském Podskalí. Aktivním sportem, zocelujícím tělo i duši, žil naplno od útlého věku. Byl členem juniorské veslařské čtyřky, za národní tým hrál pozemní hokej, ovšem nejdále to s hokejkou v ruce dotáhl mezi mantinely obestavěnými kolem ledové plochy. Začínal v SK Podolí, pak byl oporou LTC, a už jako věkem i vězením poznamenaný „stříbrovlasý“ muž, ukončil aktivní kariéru po osmi sparťanských sezonách s bilancí 53 vstřelených gólů.
     Jeho první kontakt se Spartou po návratu na svobodu byl přitom velmi kuriózní. Zasloužil se o něj hokejový fanatik Jan Císařovský počátkem roku 1955 v době, kdy v západním Německu vrcholil světový šampionát, a část sparťanských obhájců domácího titulu oblékla dres národního týmu. A tak zorganizoval přátelské utkání, k němuž se do Prahy dostavil Spartak Brno alias Závody Jana Švermy.
     A to i s nedávno propuštěnými legendami – Jirkou, Bubníkem, Konopáskem a Roziňákem. Štvanice praskala ve švech. Diváci se nemohli dočkat dlouho zapovězených miláčků, ale z „vyšších míst“ přišel rozkaz – kriminálníci na led nesmí! Na druhý den byl Roziňák předvolán k výslechu a obviněn, že to byl on, kdo nespokojeným fanouškům rozdával letáky a nabádal je k protistátnímu chování.
     Nebyl to zdaleka poslední ústrk, řadu dalších si užil jako právoplatný člen kádru Spartaku Sokolovo, kam přichází v sezoně 1956/57 už na zastřešenou Štvanici. Hrát hokej v Brně mu zakázali.

     Po letech dřiny v uranových dolech netoužil ani po obdobné, stejně vysilující práci v kladenských hutích. Ulehčit si život, zabezpečit rodinu, manželku, syna, pořídit si pořádný byt, a vydělat peníze? To šlo jenom v Praze. A hokej v Praze? To byla Sparta!
     Zpočátku se v novinách psalo o tom, jak funguje obnovená vazba Roziňáka s Konopáskem na Zábrodského. Později převládla cílená kritika. Každý jeho, v podstatě běžný prohřešek proti pravidlům, byl zdůrazněn a pokárán slovy, že hrubým chováním nedělá reklamu mužstvu, ani celé Praze. Obyčejní lidé na propagandu nedali.
A stejně tak mladí spoluhráči. Vždyť Roziňákova výkonnost i v pokročilém věku vyvolávala uznalý obdiv! Nehrnul se bezhlavě do útoku, byl houževnatým specialistou na bránění. A také dobrý bruslař, který neztrácel sílu při neustálém brzdění. Místo toho vyjížděl obloučky, a tím pádem byl pořád ve hře.
     A že se hokej za šest let žaláře změnil? Zvýšené nasazení, častější osobní souboje a tvrdost, nic mu nevadilo. Rychle se přizpůsobil. Pokud by cítil, že mladým kondičně nestačí, chtěl to vzdát. Opak byl pravdou. Měl na ně. A proto ho mnozí neměli rádi, i když to nechtěli dát najevo. On však dobře cítil, že jim nedělá dobře, že se stále píše o „starém Roziňákovi“, že jim bere místo a popularitu. Nová generace obecně neměla ráda vzory, úctu či obdiv. I proto byl na ně přísný, možná až moc. Špatnou přihrávku museli na tréninku opakovat i desetkrát za sebou. Ale zase toho hodně naučil. A sám si užil pár krásných momentů.

     Ve druhé sezoně 1957/58 nastřílel deset branek, z toho bezmála polovinu jihlavské Dukle. Mladé a zatím nezkušené „vojáčky“ sparťané v historicky prvním vzájemném utkání vyprovodili 12:0. A Roziňák dal poprvé čtyři góly! Pak se zabydlel v útoku s Charouzdem a Bukačem a 11. února 1961 přispěl k drtivému vítězství nad Slovanem Bratislava 17:3 opět čtyřmi brankami!
     Opomenout nelze ani podíl na vítězství ve Spenglerově poháru. A hodně neobvyklou, dnes těžko opakovatelnou iniciativu. V obci Hraštice, kousek od Nového Knína, zakoupil stejně jako spoluhráči Konopásek a Bünter víkendovou chatu. V hlavě se mu zrodil bláznivý nápad. Až se místní rybník pokryje pevnou vrstvou ledu, uspořádat přátelské utkání mezi ligovou Spartou a starousedlíky! Souhlasilo vedení i trenéři. Hráči navlékli dresy, nasadili kulichy a před kulisou početných zvědavců sehráli duel, jehož nepodstatný výsledek se nedochoval.
     Životem ošlehaný hokejový veterán se s ligou rozloučil v jednačtyřiceti letech, stále jako platný člen základního kádru a nepřehlédnutelná osobnost celé soutěže. Psal se rok 1964. Ale ve Spartě působil ještě jako trenér rezervního „B“ týmu od konce aktivní kariéry do jara 1967. Následujícího, bouřlivého jara, opustil Československo a zbytek života strávil mezi alpskými štíty v pohádkově krásném Švýcarsku. Osud mu umožnil užívat si skutečné svobody a ve svobodném světě bezmála třicet dalších let. Zemřel 1. března 1997 v Curychu. A v roce 2008 byl Václav Roziňák in memoriam uveden do nově vzniklé Síně slávy Českého svazu ledního hokeje.

Autor: David Soeldner