portrét

Za Spartu 13 sezon,
125 gólů, spousta odvahy, energie
i žertíků

Otázka z historie. Kdo to byl – bojar? Odpověď: příslušník nejvyšší feudální aristokracie v Kyjevské Rusi, Bulharsku či Moldavsku, obvykle druhý ve vládnoucí hierarchii po knížeti. Titul vznikl v 10. století. Moc bojarů rostla na úkor panovníka, což se jim, stejně jako jejich odbojnost, stalo osudným. A stejně jako dávní a neohrožení šlechtici, statečný a neohrožený byl v 70. letech 20. století i podsaditý útočník, hájící čest a slávu hokejové Sparty. Nikoho a ničeho se nebál. Soupeřům šel přímo do těla. A těžil ze zdánlivě nedostatečných fyzických parametrů. Nebyl to žádný obr, spíš naopak. Sám sebe přirovnal k podsaditému špalku, se kterým šlo jen těžko pohnout. Navíc byl náležitě rychlý, svým vlastním strážcům dokázal hbitě uniknout, a dostat se do gólové šance. A přiléhavá přezdívka Bojar? Tu mu vymyslel starší bratr. Nakonec to bylo úsměvné, i smutné, když na něj, už jako na stabilního hráče číslo šest u sparťanského „áčka“ lidé volali, Bojare, v domnění, že se jedná o skutečné křestní jméno. A to pravé – Jirka – vůbec neznali.

     Tatínek, který v mládí hrával za SK Libeň, přivedl své vlastní kluky k hokeji hned, co je naučil bruslit. Měl jich tolik, jako ve slavné znělce filmového studia animovaných filmů, Bratři v triku, čili tři. Ledové zrcadlo však nekřižovali v pruhovaném tričku, ale v plandavém dresu a s dřevěnou holí v ruce. Nejstarší bráška se na bruslích dlouho neohřál, mladší se usadil v brance, a tak nejdále to dotáhl ten prostřední, profesí útočník, Jiří Nikl. Narodil se 24. února 1948 a jeho svazky s pražskou Spartou – s výjimkou povinné zastávky na vojně v Jihlavě a Hodoníně – trvaly od žákovských až do mužných let. Plných třiadvacet sezón.
     Jako odchovanec čelil tehdy klasickým příkořím. Například? Po svatbě si počkal půldruhého roku, než od fabriky, u které byl jako spoluhráči na oko zaměstnán, dostal slíbené klíče od bytu pro novomanžele. Další překážky přeskakovali společně. Sportovní hala totiž musela vydělávat i přes prázdniny, měnila se na letní kino, příprava ledu se odkládala na samotný konec srpna, a tak sparťané chtě nechtě putovali s bagáží na trénink i do Ústí nad Labem či Litvínova.
     Než se oženil, vadilo mu to méně, než drsné tréninkové metody Luďka Bukače při přípravě na suchu, připomínající novodobé galeje. Shodil až sedm kilo a tím pádem dočasně i optimální tělesnou váhu. Přizpůsobil se ale všemu. A navíc měl po sportovní stránce z čeho brát. Kvalitní a náležitě rychlý bruslař, s dobrou technikou vedení kotouče, se nikdy neztratí. Tím spíš, když občas přidá nějakou tu branku.

     Zdobila ho i jiná, hodně specifická vlastnost, která tužila dobrou partu neméně dobře, jako společný zpěv sparťanských hokejistů na cestách autobusem. Smysl pro humor, zejména pro kanadské žertíky. Mozkem vykutálených kousků, co vymyslel, aby se pak držel stranou, býval Petr Brdička. A jejich realizátorem? No přece jeho kamarád z útoku, Jiří Nikl. Stačilo říct – Bojare, udělej to či ono, a on šel, udělal, a celá kabina se na něčí úkor mohla potrhat smíchy.
     Jenže i velký srandista občas ztratí nervy. Hned na startu poslední sezóny v dresu s velkým „S“ se vyhrotila jeho letitá averze na kladenského rozhodčího Adama. Domníval se, že je opakovaně, a sotva náhodou, poškodil, zejména v přetahované s Litvínovem o druhé místo v tabulce. A tím pádem rovněž o zvláštní finanční prémie. Starou, a v podstatě i novou křivdu prožíval natolik, až po muži v pruhovaném, shodou okolností na litvínovském ledě, se závěrečnou sirénou vztekle napálil kotouč. Naneštěstí ho trefil. To si ale dal! Ač byl sudí otočen zády, a vůbec netušil, kdo to spískal, v boxu časoměřičů si zahráli na žalovníčky, a Nikl dostal pokutu plus dlouhý disciplinární trest na šest zápasů.
     Výjimka potvrzuje pravidlo? Ano. Jeden úlet nic nemění na skutečnosti, že do dějin Sparty se opravdu zapsal jen v pozitivních hokejových souvislostech. Když se vrátil domů od armády, celkem sedmkrát nastřílel v sezoně přes deset branek, a to byl slušný příděl. Nejlepší období prožil na přelomu let 1973 a 1974, kdy konto soupeřů zatížil osmnácti góly.

     Vlastní výkony ovšem nepřeceňoval, držel se rozumné teze, že osobní projev mezi mantinely se vždy odvíjí i od toho, jaké máte spoluhráče. A na ty si stěžovat nemohl. Začínal po boku osobností z předchozí dekády, Adamce a Šindeláře. Později si zahrál s Honcem, Kochtou. A nejvíce toho prožil, na ledové ploše, i mimo ni, s Petrem Brdičkou.
     Nakonec se Niklovy sparťanské statistiky zastavily na následujících číslech: třináct ligových ročníků, 436 zápasů a 125 gólů. Ve všech třech kategoriích – sezony, utkání a vstřelené branky, figuruje Jiří Nikl až do dnešních dnů mezi dvacítkou nejvýznamnějších hráčů pražského klubu! A co se s „vykonavatelem kanadských žertíků“ dělo později? Život bez hokeje si nechtěl představit ani na stará kolena s tvrzením, že se s ním ve vínku narodil, a zaměstnání je mu koníčkem.
     Když v roce 1981 opustil Spartu, ještě tři roky válel za Uhelné sklady Praha, poté za Velké Popovice, a pak už následovaly trenérské štace u mládežnických oddílů. V hlavním městě či jeho blízkém okolí, například v Kralupech nad Vltavou. Na starosti měl i budoucího druhého nejlepšího střelce sparťanské historie, mladého Jiřího Zelenku, jehož neřízený rozlet náležitě usměrnil výchovným políčkem v podobě dočasného přeřazení do ČLTK.
     A bohaté zkušenosti aktuálně předává juniorům, stejně jako vůbec nejmenším hokejovým capartům, v pražských Letňanech.

Autor: David Soeldner