portrét

Jedenáct sezon
za Spartu aneb
137 gólů a 286 kanadských
bodů

Nikde nebylo psáno, že z něj vyroste hokejista. S ohledem na vrozenou všestrannost se mohl prosadit i jinde. Na fotbalovém hřišti, na palubovce pod bezednými koši nebo v házené, v níž ještě v kategorii dorostenců hrál za reprezentaci! Jak stárnul, nabýval na výšce a na váze. Až na 185 centimetrů a 84 kilogramů. To už byly ideální parametry pro hokej. V něm měl štěstí na učitele. Z pražského Slavoje zamířil do Bohemians a postup do druhé ligy si užíval po boku jednačtyřicetileté sparťanské legendy, Vladimíra Zábrodského! Pak se zásluhou horlivého spoluhráče, který podal společnou žádost k nástupu na vojnu, stěhoval na Vysočinu. A během tří sezon se s Duklou Jihlava radoval ze dvou titulů. O třetí ho připravil soupeř, jemuž následně upsal největší krajíc hokejové kariéry. Sparta!

     Jiří Kochta se narodil 11. října 1946 v Praze. Nejúspěšnější léta na ligovém ledě však strávil na jihlavském, ještě nezastřešeném zimním stadionu. Drsné podmínky, za nichž se občas hrálo v dešti, sněhové vánici či za dvacetistupňového mrazu, ho vnitřně zocelily. Stejně jako fakt, že vojáky neměli v lásce. Nikdo a nikde. Ostatně, na podobnou averzi pak narážel i během jedenácti sezon ve Spartě.
     A právě budoucí zaměstnavatel mu zhatil sny o čistém mistrovském hattricku, když si v klíčovém utkání pro Duklu dovolil vyhrát přímo před jihlavským publikem 4:0. K přestupu ho nic nenutilo. Jednalo se o spontánní rozhodnutí. Měl pocit, že armáda neprojevila dostatečný zájem o jeho setrvání na Vysočině. Naopak, v pražských Holešovicích se formoval nový mladý tým s velkými ambicemi. To byla pro Kochtu ta pravá výzva.
     Jenže na titul v rodném městě nikdy nedosáhl, ač v týmu hrála řada skvělých hokejistů, v čele s reprezentačním brankářem Holečkem. Vojáci z Jihlavy, stahující si skrze povolávací rozkazy hotové hráče z celé republiky, a posléze i středočeský rival z Kladna, měli navrch. Přesto se diváci ve Sportovní hale a občas, když přijela lední revue, i na stařičké Štvanici, nenudili.

     Vzdychali zejména nad kombinacemi a góly z holí dokonale sehrané dvojice Jiří Kochta – Jan Havel. Z individuálního hlediska byla jeho nejlepší sezonou ve Spartě ta druhá, 1969/70, kdy dosáhl maxima ve všech ofenzivních kategoriích. Ve 33 utkáních nastřílel 24 branek, u 29 asistoval, a nastřádal 53 bodů. Tři sezony zastával funkci kapitána. A když se po 353 ligových startech loučil se sparťanskou trikolórou, figuroval v historické tabulce klubu na třetím místě mezi střelci za Havlem a Zábrodským, a na druhém v kanadském bodování.
     Zlom v Kochtově kariéře přišel s třicátým rokem života. Značný podíl na ústupu ze slávy měly opakující se zdravotní problémy. Soupeři mu opakovaně zlomili nos. A když se nachladil, ihned mu bolestivě oteklo oko. Lékaři používali hodně drastické metody, aby ucpané dutiny pročistily. A proto zvažoval, že s hokejem skončí. Na náladě nepřidal ani konflikt s vedením mužstva, které ho po sezoně 1977/78 propustilo z kádru s tvrzením, byť nepodloženým, že ovlivnil některá prohraná utkání. Těsně před tím, než začal nový ročník nejvyšší domácí soutěže, jeho poslední v dresu s písmenem „S“ na prsou, a než se zrealizoval rozjednaný přestup do Litvínova, se za útočníka s velkými tvůrčími schopnostmi a jeho návrat

do sestavy postavili spoluhráči. A funkcionáři s trenéry jejich názor akceptovali. Kochta se zúčastnil dvou olympijských turnajů v Grenoblu a Sapporu, a na světovém šampionátu v Praze v roce 1972 pomáhal vybojovat zlaté medaile.
     Celkem odehrál 148 mezistátních utkání a nastřílel 56 gólů. Ze Sparty zamířil do bavorského Landshutu, kde se Steigerem a Kühnhacklem vytvořili extrémně nebezpečný útok. I proto dostal nabídku na prodloužení smlouvy. Československé úřady se postavily proti. S tvrzením, že na to nemá nárok, neboť pro reprezentaci Československa nic neudělal. A tak po roce 1982 zakotvil Jiří Kochta v sousedním Německu „ilegálně“.
     Mezinárodní hokejová federace mu na popud našeho svazu udělila trest v podobě osmnáctiměsíčního zákazu sportovní činnosti, a doma v Praze mu komunističtí funkcionáři pro své vlastní příbuzné zabavili majetek – včetně rodinné vily, kterou si vlastníma rukama postavil. A složitě ji získal zpátky až po sametové revoluci. Po skončení aktivní kariéry začal trénovat. Nejdříve v Itálii a následně prošel devíti německými kluby, naposledy tím, co sídlí v příhraničních Drážďanech.

Autor: David Soeldner