portrét

Náplast na zdravotní i jiné rány – zlato
z Prahy a dva
tituly se Spartou
jako trenér

Jeho kariéra byla protknuta úspěchy v barvách národního týmu, především titulem mistra světa z Prahy v roce 1972. Zároveň ale kaskádou rozličných protivenství. Těžké rány osudu si nezasloužil. Všechno to začalo na podzim 1965, kdy se mateřský oddíl z Kladna zdráhal uvolnit perspektivního zadáka do Prahy, do náruče nesmiřitelných rivalů, a on si užíval podivné atmosféry v kabině i mimo led. S časem se stupňovaly problémy s bolavými zády. Až u odborníků se přišlo na to, že se jedná o důsledek naprosto dezolátního stavu předčasně opotřebovaných kyčlí. A korunu všemu zlému nasadil na jaře 1975 černý puk, který se v klubku těl před brankou na zimním stadionu v Nymburce fatálně odrazil a trefil do obličeje spoluhráče z obrany, Jana Eysselta. Největšího kamaráda v nepodstatném pohárovém utkání připravil o oko! A ten osudový kotouč vyletěl z jeho hole. Až po předčasném konci aktivní dráhy se na něj zase usmálo štěstí. Právem. A byl to on, kdo z postu hlavního trenéra dovedl sparťanskou družinu po 36 letech k prvnímu mistrovskému titulu, a o tři roky později v roli Wohlova asistenta ještě k dalšímu.

     Josef Horešovský se narodil 18. července 1946 v malé středočeské obci Žilina. Právě na místním rybníku udělal první hokejové krůčky. Ty další mezi mládeží nedalekého Kladna. Měl robustní postavu – ideální pro obránce. Však si v budoucnu vysloužil přezdívku „Medvěd“. Ale dobrosrdečný a se smyslem pro legraci. Nebylo divu, že se s ním nechtěli rozloučit. On ale trval na svém. Vždyť do Prahy šel i proto, aby v klidu a bez náročného dojíždění dokončil studium na tělovýchovné fakultě.
     Po přesunu do sparťanské kabiny se mu dostalo velké pocty. Pravidelně nastupoval v jedné obranné dvojici se zkušeným Františkem Tikalem, což pozitivně ovlivnilo jeho výkonnostní růst.
     Ostatně na parťáky měl štěstí vždy a už na Kladně ho zaučoval Bacílek. S odstupem času si ještě víc vážil toho, že mu tito dva protřelí pardálové nikdy nedali najevo, že je pouhý bažant, a když udělal chybu, byli ochotni ji vzít na sebe.
     Ačkoliv nebyl typem ofenzivního zadáka, měl dobrou střelu od modré čáry a v sezóně 1966/67 nastřílel dvanáct branek. Druhý nejvyšší počet v lize po spoluhráči ze Sparty Masopustovi. Návdavkem k tomu prožil nejvydařenější zápas tuzemské kariéry – 8. února 1967, kdy Pražané deklasovali úřadující mistry z Jihlavy vysoko 10:3. Horešovský dal čtyři góly! Stalo se potřetí v dějinách klubu, aby obránce skóroval do sítě soupeře čtyřikrát. Před ním to dokázali jen Tikal s Masopustem.

     Dodnes si pamatuje, jako by to bylo včera. Dvakrát prostřelil brankáře Dukly přímo z jízdy a větší vzdálenosti. Potřetí po velkém slalomu přes celé kluziště. A nakonec dorážkou zblízka po přihrávce Pavla Volka. Ochozy skandovaly „deset, deset“ a jemu bylo krásně na duši. Něco podobného zopakoval už jen jednou proti Němcům z NDR, s národním mužstvem na olympiádě v Grenoblu. Naopak, na kvarteto přesných zásahů v jednom utkání už od té chvíle žádný ze sparťanských obránců až do současnosti nenavázal.
     Horešovský pak působení ve Spartě, ve které strávil devět sezon, odehrál 303 ligových utkání a nastřílel 53 branek, a kde v rámci tradičního rituálu masíroval nováčky proudem studené vody, přerušil a odešel na Vysočinu, na klasické dva roky do Dukly Jihlava. A to přesto, že byl vysokoškolák a pobyt v zeleném si skrze vojenskou katedru měl výrazně zkrátit. Jenže z té ho po třech týdnech vyhodili, protože kolidovala s ligovými zápasy a absence se nedaly nahradit. Na druhou stranu, užil si toho, co mu ve sparťanských službách zůstalo odepřeno. Co rok služby u armády, to hokejový titul.
     Po návratu si uvědomil, jak celému týmu nesvědčilo, že v pražské Sportovní hale, kde prožil pozlacený vrchol kariéry při světovém šampionátu v roce 1972, museli dávat přednost lední revue, oslavám Velké říjnové revoluce nebo jiným, sportovním i společenským akcím.

     Možná i proto nebylo tehdejšímu, neustále se stěhujícímu týmu na již nevyhovující Štvanici nebo na soustředění bezmála po celé republice, souzeno vystoupat až na vrchol.
     Potíže s bolavými zády a kyčelními klouby, jejichž rentgenové snímky lékaři ukazovali jako odstrašující příklad na odborných seminářích, neutišily speciální cviky, léky ani injekce. Bohužel, u kyčlí se jednalo o vrozenou dispozici. A on tomu nevědomky přidal, když už ve třinácti letech extrémně posiloval, ačkoliv klouby nebyly pevně zformované. Čím dál častěji zahříval střídačku a po přestupu v létě 1976 strávil poslední dva roky mezi mantinely v Českých Budějovicích. Ihned poté se v Plzni rozběhla jeho kariéra trenérská.
     Zatím, co první angažmá ve Spartě na počátku 80. let nedopadlo nejlépe, to druhé, na jejich konci, už ano. Do cílové stanice dovedl sparťanský vlak, který rozjížděl ještě s Pavlem Wohlem. A na titul z roku 1990 navázali společnými silami i v posledním ročníku federální soutěže. Na střídačku se Josef Horešovský vrátil ještě v sezóně 1995/96, aby jako šéftrenér doplnil dvojici Berger – Výborný. V klubu působil rovněž jako předseda dozorčí řady. V roce 1997 podstoupil první ze dvou operací kyčlí a trenérskému řemeslu se věnoval už jen v nižší soutěži. V Ústí nad Labem, Mladé Boleslavi a Třebíči.

Autor: David Soeldner