portrét

Dva mistrovské tituly a devět
let skvělých
výkonů, ale
i velké smůly
a průšvihů

Snad žádný jiný hráč v historii klubu neprožil takové sportovní i osobní vzestupy a pády. Osobně byl u toho, když Sparta poprvé a naposledy padla do nižší soutěže. Pak jí zase výtečnými zákroky posouval na bleskové cestě zpátky na výsluní. Nejhezčí úsek kariéry dovršil lvím podílem na dvojici mistrovských titulů. Nejen sportovním, ale i tvůrčím. Vždyť právě v jeho hlavě se rodily myšlenky na aktuální design tehdejších sparťanských svetrů, nebo chcete-li dresů. Zvládl jedno, i druhé. A to přesto, že závěrečný turnaj o přeborníka republiky v roce 1953 odchytal s těžkým výronem a natrženým pouzdrem v kotníku. Obětavost, sebezapření a kolektivní duch, to byly devízy mužstva. I jeho brankáře. Protože však neprojevil loajalitu k tehdejšímu režimu, byl omezován na mnoho způsobů. Například, že nesměl reprezentovat. S jedinou výjimkou na bronzovém šampionátu v roce 1955. Ale tuzemská kariéra skončila s další perzekucí, částečně spravedlivou – ze sparťanského kádru nejvíce doplatil na aféru kolem smluvených sázek.

     Jiří Hanzl se narodil 13. července 1922. V šesti letech dostal pod stromeček vysněné brusle kolumbusky na kličku a nakročili za kariérou hokejisty – za opravdu tuhé zimy ve vorovém přístavu na zamrzlém vltavském rameni mezi Císařskou loukou a smíchovským břehem, Zatím, co jeho o dva roky starší bratr Jan se vypracoval na nebezpečného útočníka, Jiří, od nepaměti přezdívaný „Ica“, se okamžitě postavil do branky.
     Organizovaně začínali Hanzlové pod křídly SK Smíchov, kde si vyzkoušeli rovněž kopanou, ale do ligy vklouzli pod hlavičkou oddílu z opačného břehu Vltavy, Stadionu Podolí. Sám Jiří si nakrátko odskočil ještě do Zbraslavi. A pak již opět svorně přestoupili do Sparty, která se ale nejmenovala Sparta, ale Spartak Sokolovo.
     Od roku 1949 hájil stylový gólman „Ica“ Hanzl spartakovskou branku pravidelně a pílí i houževnatostí se vypracoval na našeho nejlepšího brankáře počátku 50. let.
     Diváci bouřlivě kvitovali jeho zákroky. Možná o to hlasitěji, že řada z nich dobře věděla, jak funkcionářům řídícího orgánu soutěže, takzvané Sekce ledního hokeje, leží v žaludku pro svůj negativní postoj k lidově-demokratickému zřízení Československa. Nezapomenutelnou zůstane Hanzlova „parádička“ z rozhodujícího utkání o titul přeborníka republiky z jara 1954, kdy to těsně

před koncem bylo v prestižní bitvě s Brnem 1:1. A domácí potřebovali plichtu na pražské Štvanici udržet stůj co stůj! V tu chvíli dostal dlouhý pas do jízdy od červené čáry obávaný rychlík, Vlastimil Bubník. Gól, který by misky vah převážil na stranu Rudé hvězdy, visel ve vzduchu. Jenže „Ica“ prokázal, jak dovede číst hru. Odvážně vyrazil z branky bezmála do středního pásma, a s rychlostí kulového blesku dobruslil k puku o zlomek sekundy dříve, než obávaný soupeř. Zákrok do hokejových učebnic. A také do autobiografie.
     Však se Jiří Hanzl v roce 1956 projevil jako zdatný autor. Sice malé, ale krásné knihy s všeříkajícím názvem a podmanivými ilustracemi – Dvacet let v hokejové brance. V ní připomněl i pověstnou kamarádskou atmosféru sparťanské party kolem Vladimíra Zábrodského, či nejlepší chvíle vlastní kariéry. Jak už bylo řečeno, poznamenané dobou a režimem. A tak ačkoliv byl v roce 1951 poprvé zařazen do širšího kádru národního mužstva, neobjevil se ani v reprezentačním „béčku“. Po ojedinělém startu na mistrovství světa 1955 v Západním Německu mu nevyšlo finále domácí ligy a Sparta se třetího titulu v řadě nedočkala. Jenže to byl pouhý počátek období stupňující se smůly. O rok později na vrcholný mezinárodní turnaj do italského města

Cortina d´Ampezzo neodcestoval nikoliv z nařízení úřadů, ale vidinu bojů pod olympijskými kruhy zhatilo nepříjemné zranění. Konkrétně, letící kotouč, který mu prorazil lícní kost přímo pod okem!
     V následující sezoně 1957/58 se stejně jako řada spoluhráčů dopustil tragického omylu a zapojil se do akce, v níž si sportovci z různých odvětví smluvili výsledky, zařazené na tiket Stazky, pozdější Sazky. Podvod vyšel najevo a byl exemplárně potrestán, byť až v roce 1960. Ačkoliv nebyl organizátorem komplotu, jako majitel automobilu a kurýr, objíždějící republiku, aby tlumočil dílčí dohody, odnesl aféru ze všech sparťanů nejvíce. Před Lidovým soudem si vyslechl ortel v podobě tříletého žaláře. Z původně vyneseného trestu odseděl nebo odpracoval třicet měsíců na stavbách.
     Takový závěr aktivní kariéry si nepředstavoval a celý případ ho vnitřně zlomil. V roce 1968 se i s manželkou nevrátil z dovolené v Jugoslávii. A teprve u našich západních sousedů v Německu se opět začal bavit hokejem. Konkrétně, trenérským řemeslem, například v Duisburgu, Straubingu či v Kolíně nad Rýnem. A nedaleko od něj, v městečku Bergisch Gladbach, ve věku 89 let v říjnu 2011 Jiří Hanzl skonal. Svého bratra Jana přežil o sedm a půl roku.

Autor: David Soeldner