portrét

Nejdéle sloužící kapitán – 11 sezon v řadě, čtyři a půl roku na postu trenéra

Jeho spojení s hokejovou Spartou je v mnoha ohledech jedinečné. Žádný jiný hráč tak dlouho nezastával funkci kapitána, kterou mu obratem přiklepli i při premiéře v národním týmu. Jako by se snad s céčkem na prsou narodil. Jako první ze sparťanských obránců se v ligovém utkání radoval z hattricku. O jedenáct let později pak jako první v historii klubu zaskočil v rozehrané sezoně na postu trenéra za rovněž prvního, předčasně odvolaného kolegu, Přemysla Hainého. A jeho gól, jediný na straně Sparty, který zaznamenal pouhých šest minut před koncem klíčového utkání s brněnskou Rudou hvězdou na vyprodané Štvanici 8. února 1954, kdy obkroužil soupeřovu klec a hbitě zasunul kotouč do štěrbiny mezi bližší tyčkou a chrániči brankáře Koloucha, zachránil konečnou remízu 1:1 i obhajobu mistrovského titulu!

     Karel Gut se narodil 16. září 1927 v Uhříněvsi. Byl typickým příkladem sportovně založeného, hyperaktivního kluka, přezdívaného „dítě hřiště“. Přes léto se bavil fotbalem, a v zimě? S velkými palčáky na rukou od maminky a starými čepicemi po tátovi na kolenou – místo chráničů – honil s bruslemi na kličku puk až do tmy.
     První kontakt se Spartou uskutečnil na přelomu 40. a 50. let, kdy jako dvaadvacetiletý nastoupil na vojnu do ATK Praha. Jenže už dříve dal slib kamarádům, že po návratu do civilu půjde za nimi do Tatry Smíchov. Slovo dodržel. A posilou „spartakovců“, v tu chvíli úřadujících přeborníků republiky, se stal až v polovině roku 1953. Paradoxně, při sparťanských triumfech z první poloviny 50. let, se minul s Františkem Tikalem, osudovým to spoluhráčem, s nímž následně vytvořil vyhlášenou dvojici v lize, i reprezentaci. Role si rozdělili snadno. František se držel vzadu, Gut hrál i dopředu. Měl k tomu správné vlohy a zkušenosti.

     Vždyť na ledě začínal jako střední útočník, a v útoku si to vyzkoušel také v pozemním hokeji. Spolupráce s Tikalem se přitom až pohádkově obešla bez excesů. Ať se hrálo, jak se hrálo, ať kdokoliv z nich měl větší či menší vinu na inkasované brance, nikdy mezi nimi nepadlo špatné slovo, nic si nevyčítali.
     Zadák se zkušenostmi z devíti světových šampionátů, tří zimních olympiád a 114 zápasů v národním mužstvu, strávil v lize čtrnáct sezon. Z toho jedenáct se sparťanskou dvojkou na zádech. Počet přesných tref do sítě soupeřů se zastavil u čísla 86. A jen deset z nich nemělo sparťanskou vizitku. Pak se doslova ze dne na den přesunul na post trenéra. Od bývalých spoluhráčů, nyní svěřenců, vyžadoval stoprocentní přístup k tréninku i k zápasům, stejně jako dochvilnost při plnění všech povinností ligového hokejisty. V kabině z toho radost neměli. Domnívali se, že je zbytečně přísný, třeba tím, že ústní výtky občas následovala i nějaká ta pokuta.

     Paradoxně, právě bývalý úspěšný hráč, který si respekt z ledu přenesl i na střídačku, musel čelit první, trochu humorné „vzpouře“ sparťanských hokejistů. V sezoně 1965/66, kdy si vymohli zvýšení prémií o dvě stě korun tím, že se z obvyklé předzápasové procházky Stromovkou vypařili a odmítali nastoupit k utkání s Brnem před vyprodanou Sportovní halou.
     Jako trenér působil Karel Gut i v německém Landshutu, s nímž získal dva mistrovské tituly. A především – u československé reprezentace, kterou s Jánem Starším nasměroval k největším úspěchům v 70. letech. Ke dvěma titulům mistrů světa 1976 a 1977, nebo k slavnému a vůbec prvnímu vítězství hokejistů Československa nad nejlepšími profesionály „javorových listů“, při premiérovém ročníku Kanadského poháru.
     Až do roku 2004 působil ve funkci předsedy ČSLH a v souvislosti se stoletým jubileem byl zvolen do historického All stars týmu Sparty. Zemřel po delší nemoci 6. ledna 2014.

Autor: David Soeldner