portrét

Hóňa. Sparťanská
šedá eminence
s kloboukem
– a v dřevákách!

    V Holandsku jsou dřeváky tradiční obuví nejen na venkově, kde je nosí dodnes. Svého času bývaly luxusním doplňkem především bohatých lidí. A ve velkém je skupovali zahraniční turisté coby praktické suvenýry. Podobnou cestou se asi dostaly i do vlastnictví neortodoxního mužíčka z Prahy. Byl malý, zavalitý, s brýlemi a kloboukem – a v dřevákách se při chůzi kolébal ze strany na stranu. Za každého počasí, v každém ročním období. Pořád. Ačkoliv se to jiným pánům zdálo nepochopitelné, pravidelně se na veřejnosti objevoval se dvěma krásnými slečnami po boku, a sklenkou červeného „sparťanského“ vína v ruce. Tak trochu úsměvně lze charakterizovat pocity z Jana Císařovského. Hokejového „diplomata“ ze staré školy, kterého pro veselou, vstřícnou a spolehlivou povahu měli všude rádi. A neřekli mu jinak než – Hóňa.

    Až do roku 1950 neměl oddíl ledního hokeje vlastní agendu a všechny písemnosti vyřizoval sekretariát celé tělovýchovné jednoty. S tím, jak se sportovní činnost ve Spartě rozšiřovala, a hokej nabíral s úspěchy v ligové soutěži na významu, výbor na Letné rozhodl, že se hokejisté osamostatní. A kdo se stal prvním sekretářem Sparty? Ano, Jan „Hóňa“ Císařovský. Zpočátku řešil všechno, co souviselo s chodem A-týmu dospělých. Dohlížel rovněž na mládež a práce se mu zjednodušila až počátkem 60. let, kdy těmto úkolům adekvátnější funkci vedoucího mužstva začali vykonávat další členové výboru. On byl stejně prototypem dnešního manažera.
    A protože měl o hokeji dokonalý přehled, a na jednání s lidmi cit, zásadním způsobem se podílel na příchodu klíčových opor. Jezdil za nimi, přemlouval je a nezklamal. Bylo na něj spolehnutí – co řekl, to platilo. Při vyjednávání přitom dokázal být i tvrdý a nekompromisní. Také měl velké ego a srdce, a všude, kde se objevil, jako by s ním přišla celá Sparta. S tou si blízký vztah vypracoval ještě před přestupem k hokeji. Byl totiž v pořadí čtvrtým předsedou (dnes říkáme, že prezidentem) ragbyového klubu Sparty. Však také hráčům často zdůrazňoval, z jakého sportovního prostředí pochází, a že by měli být tvrdí a odolní právě jako ragbisté. Trenérům se ale do práce nepletl. Se všemi diskutoval mimo zápasy, které sledoval z tribuny a intenzivně je prožíval. V zákulisí klubu se pak ještě chvíli pohyboval i poté, co oficiálně skončil na pozici sekretáře, když tuto funkci převzal jiný, neméně oblíbený muž, Míla Hofman. I na něj nesmí sparťanská historie zapomenout!
     A Císařovského nejvýraznější manažerské úspěchy? Se Zábrodským domlouval angažmá ve Spartě pro Jana Gustu Havla. A již počátkem roku 1955 začal spřádat plány na jiný z velkých příchodů. V čase konání světového šampionátu v Německu zorganizovat pro zbytek ligového týmu přátelské utkání se Spartakem Brno alias Závody Jana Švermy. A to i z vězení nedávno propuštěnými legendami – Bubníkem, Konopáskem a Roziňákem. Štvanice praskala ve švech a diváci se dlouho zapovězených miláčků nemohli dočkat.
     Vyšší místa však udělala všechno proto, aby se zápas s „kriminálníky“, odsouzenými ve vykonstruovaném procesu za velezradu neuskutečnil. Zejména poté, co se fanoušci přestali ovládat, a skandovali protistátní říkanky. Václav Roziňák však Císařovského zaujal – viděl na něm, že má stále do hokeje chuť, a po létech dřiny v uranových dolech si chce odpočinout a vydělat peníze. A to v dané době jinde než v Praze a ve Spartě stejně nešlo.
     Další z velkých ryb, které ulovil do sparťanské sítě, a proměnil v miláčka pražského publika? Jaroslav Šíma! Stalo se v létě 1970, dva roky po těžkém úrazu na motorce, kdy se Šímovi nedařilo a vedení gottwaldovského oddílu s ním přestávalo počítat. Muž v klobouku, brýlích a dřevácích neotálel, a svalnatý obránce zase s vědomím, že dostává životní šanci ukázat, co v něm doopravdy je, s nabídkou souhlasil. Poslední velkou operací, na které měl „Hóňa“ podíl ve spolupráci s vedoucím mužstva Hofmanem, bylo zlanaření Jiřího Hrdiny z druholigové Mladé Boleslavi.
     I z tohoto zatím nepříliš známého, ale talentovaného hráče, se ve Spartě podařilo vybrousit drahocenný klenot, později zářící jak v reprezentaci, tak v zámořské NHL. Tohoto zjištění už se ale Císařovský nedožil. A jeho odchod z milovaného klubu po jistých zákulisních neshodách byl poněkud smutný. Ocenění specifických zásluh se tak dočkal až in memoriam, s odstupem čtyř desetiletí.

Autor: David Soeldner