portrét

S vykloubeným
ramenem pro
hokejový titul,
s tím lékařským
do porodnice

Kdepak. Taktiku jak na nás, hoši z Chomutova, tak snadno nezměníte! Nedáme vám jistotu v domněnce, že jsme všelijak pomlácení a oslabení. Budete si myslet, že náš tým je v plné síle, ačkoliv to nebude pravda. I když to bude otázka sebezapření a bolesti. Všem, i novinářům, tendenčně píšícím, že jsme spolek přestárlých veteránů, ještě ukážeme! A finálový turnaj o přeborníka republiky na rok 1953 vyhrajeme! Řekla si celá parta, řekl si jeden z pouhých tří obránců na soupisce, co v předchozím duelu s Českými Budějovicemi utrpěl vážné zranění – vyhodil si z pouzdra ramenní kloub! Protože byl hokejistou, ale i lékařem, rychle si spočítal, že rekonvalescence, ta běžná, nepřichází v úvahu. A na vlastní žádost si dal vpravit vyhozený kloub zpátky. Hrubým násilím. Ach, to byla bolest! Jeho účast v klíčovém utkání, s oteklým, zafixovaným a utišujícími látkami obstříknutým ramenem, podobně jako v případě zraněného útočníka Jana Hanzla, však zapůsobila kladně z psychologického hlediska. Od druhé třetiny už kamarády povzbuzoval jen ze střídačky. Odměna za statečnost však byla sladká…

     Morálně zocelení sparťané otočili nepříznivý výsledek utkání s Chomutovem, následně i bez obou marodů rozstříleli ostravský Baník, a pro klub slavného jména z Prahy vybojovali historicky první titul hokejových šampionů. Radoval se z něj i majitel neobvyklého příjmení a vlastně i nepříliš frekventovaného křestního jména, Kristián Cee, který se narodil 26. ledna 1922. Do Sparty zamířil uprostřed druhé světové války. V devatenácti letech, společně s kamarádem z juniorky, útočníkem Slávou Němcem. Vysoké školy, jejichž barvy až doposud hájili, totiž okupanti, němečtí nacisté, zavřeli.
     A jeho nový tým právě procházel generační krizí. První velkou šanci, ukázat se, dostal světlovlasý a vytáhlý mladík, koncem roku 1941 v přátelském utkání proti LTC Praha. V obranné dvojici se Sajfrýdem díky osudu v podobě zranění třetího zadáka Koška nestřídal, ani nezklamal. Obratem si vysloužil přeřazení do „áčka“, v němž působil až do jara 1955, ačkoliv o jeho služby projevili zájem v legendárním LTC. Náhradu však za něj sparťanům poskytnout nechtěli, navrhli, ať si přestup zařídí sám. Prý jako jiní, co se k elitě „cpou“ sami. Ale on se cpát nikam nechtěl. Vždyť hokej byl pro něj především zábavou. Nikoliv životním posláním.
     To hledal a našel v civilním povolání, v nadmíru zodpovědné oblasti zdravotnictví.Byla to řehole. Zatím, co spoluhráči po tréninku či po utkání spěchali domů, odpočívat, nebo se pobavit ve společnosti, on vzal do rukou učebnice, skripta, a sešity, a pečlivě studoval medicínu. Když ji dokončil a odpromoval, v hokejovém zpravodajství se v sestavě Sparty objevoval v denním tisku už jako – dr. Cee. Doktor Cee. Plným právem.

     Hokejista, který od roku 1951 začíná pracovat v Thomayerově nemocnici s odbornou specializací v porodnictví! V prosinci 1953 byl reprezentačními trenéry jinak opomíjený obránce nominován alespoň do rezervy národního týmu a na turnaji v Budapešti měl zastávat funkci kapitána. Jenže dříve, než na maďarském území vystoupil z vlaku, byl Cee o čestnou funkci zase připraven. S tehdy obvyklým odůvodněním – vůdčí osobností kolektivu ze socialistických zemí může být jen straník a úderník!
     A to on nebyl ani náhodou. Však také nešlo o jediný ústrk vůči politicky nepohodlné osobě během sportovní kariéry. Úřady ho nepustili ani na atraktivní zájezd do Paříže o rok později, ostatně jako celý tým úřadujících přeborníků republiky. Místo pořadateli pozvaného a vřele očekávaného pražského Spartaku Sokolovo odcestoval do Francie podivný výběr Spartaků celého Československa, a v dresu Kristiána Cee s číslem deset, v rozporu s informacemi uvedenými v předtištěných programech k utkání, nastupoval někdo politicky vhodnější, snad z Motorletu.
     S tou desítkou měl krátce trable i ve Spartě. Nechtěl se jí vzdát, což přinutilo Vladimíra Zábrodského, aby v novém působišti vzal za vděk patnáctkou. Do té doby nesourodý a individualisticky hrající tým, který poprvé a naposledy sestoupil do nižší soutěže, se obratem pod vedením šéfa „Vovky“ vyšplhal zpátky mezi smetánku, a dokonce dosáhl na dva tituly. Klasický mistrovský hattrick už ale nová „kometa“ na hokejovém nebi, mocipány protěžovaná RH Brno, generaci Tikala, Guta, bratří Hanzlů a samozřejmě doktora Cee, nepovolila.

     Na znak poražená Sparta podlehla přehnanému sebeuspokojení, následně dvěma z trojice soupeřů, a po krutých porážkách došlo i na vnitřní pnutí. Kamarádský duch staré party zmizel v nenávratnu. A Kristián Cee, který si právě až na „foglarovsky“ pojatém přátelství i ve sportu tolik zakládal, se rozhodl k razantnímu řešení. Na společné večeři si bere slovo, a oznamuje okamžité ukončení hokejové kariéry! Toto radikální rozhodnutí posléze reviduje a krátce se objeví v sestavě Kladna.
     Sparta, to je ale srdeční záležitost. Odehrál v ní čtrnáct sezon a nezvykle vysoký počet zápasů. Podle vlastního tvrzení, včetně přátelských zápasů zejména za války, jich bylo na pět set! V roce 1966 se přes Jugoslávii a Rakousko ubírá i s celou rodinou na Západ. Ve svobodném světě se vypracoval na zástupce primáře jedné západoněmecké, později anglické kliniky, nakonec si otevřel i svoji soukromou ordinaci.
     Kristián Cee vrátil dva roky po sametové revoluci. Podzim života, v čase zhoršujících se zdravotních problémů, strávil v ústraní a 29. března 2010 odešel do hokejového ráje. Jeho přínos pro Spartu spočívá i v tom, že o osm let dříve, z vlastní iniciativy a na klasickém psacím stroji, zdokumentoval na šestačtyřiceti stranách epochu půldruhé dekády, vrcholící prvními dvěma sparťanskými tituly, na nichž měl osobní podíl. Bez osobitých vzpomínek doktora Cee bychom ji dnes neznali tak dobře.

Autor: David Soeldner